Teoretická východiska výstavy Civilizace na rozcestí: strůjci vědeckotechnické revoluce

Published by vaclav drozd on


Automatický princip a víra ve vědu

Východiskem Richtova myšlení bylo přesvědčení o nové roli vědy a technologií v procesu společenské a ekonomické změny. V éře výrazného vědeckého pokroku se věda stává „přímou výrobní silou“ a hlavním hybatelem vývoje moderních spolčeností. Klíčovou úlohu měla sehrát automatizace, od které si Richta sliboval celkovou proměnu výroby umožňující odstranění „odcizené“ práce vrcholného industrialismu. Zavedení automatizované výroby mělo odstartovat všechny následující společenské změny směrem k postindustriální formě socialistické společnosti. Koncept VTR byl značně techno-optimistický a postavený na přesvědčení, že vědecké poznání je nevyčerpatelné a neustále přinášející nové vědění. Richta se vymezoval vůči kritikům vědy a trval na tom, že věda a vědecká racionalita jsou základními kameny společenského a hospodářského rozvoje. Automatizace byla významným příkladem aplikace vědeckých poznatků v praxi, která neměla být pouze technologickou inovací, ale zdrojem odlišného pojetí práce a tím pádem východiskem nových forem lidského života.

Témata a aplikace:
Automatizace je východisko celého Richtova projektu. Příkladem může být dobový důraz na chemizaci výroby – vyžaduje minimum fyzické lidské práce, je postavena na aplikaci vědy a využívá moderní technologické infrastruktury. Člověk chemickou výrobu kontroluje a udržuje výrobní zařízení, současně se zde objevuje obraz laboratoře coby širší metafory celé “vědeckotechnické revoluce”. Výsledkem je obrovský objem produkce (např. plastických hmot), která probíhá automaticky (na základě chemických reakcí) a s minimálním vkladem lidské práce toho typu, který vyžadovala tradiční průmyslová výroba orientovaná na fyzickou práci.

Proměny práce

Automatizace měla vést ke konci manuální a namáhavé lidské práce. Manuální dělník, který vykonává monotónní činnost v přísně organizovaných průmyslových provozech, měl postupně vymizet. Automatizovaná výroba vyžadovala zcela nový druh pracovníků – vysoce kvalifikované, samostatné a neustále se vzdělávající. Profesemi budoucnosti byli vědci, kontroloři a seřizovači automatizovaných provozů nebo manažeři. Modelovým příkladem práce budoucnosti byla profese vědce, která je založená na spolupráci, ale současně vysoké míře individuální činnosti, vyžaduje vysokou kvalifikaci a vzdělání, které není nikdy ukončeno. Vědecká činnostem byla vzorem práce, která člověka naplňuje a překračuje hranice pouhého materiálního zabezpečení základních lidských potřeb. Odbourání monotónnosti a fyzické námahy a vystavění nové formy práce na vzdělání a kultivaci lidských schopností mělo vést k situaci, kdy práce přestane být „sebeúčelem“ a stane se klíčovým prostředkem lidského seberozvoje. Technologické změny vrátí lidské práci smysl překračující pouhé obstarávání obživy. Intelektuální práce měla mít také politický význam. Richta zdůrazňoval, že zdrojem obnovy revolučního étosu socialismu již nebyl prostý boj o moc, ale posouvání hranic lidského poznání, jehož zavádění do praxe měnilo svět. Revolučním subjektem budoucnosti již nebyl dělník nebo leninská strana coby avantgarda proletariátu, nýbrž vědec a věda jako „přímá výrobní síla“. Podle Richty se další fáze revoluce měla odehrávat v laboratořích a jejím obsahem bylo objevování nových obzorů lidského poznání.

Témata a aplikace:
Mělo dojít k postupnému mizení manuálních profesí, které byly fyzicky vyčerpávající, monotónní a vedly k odcizení člověka od výsledků jeho práce. Nová práce měla být kreativní, umožňující seberozvoj člověka, vyžadující větší kvalifikaci, více individuální přístup a také schopnost se celý život vzdělávat. Práce měla člověka nejen uživit, ale také jej uspokojit duchovně a emocionálně (odstranit existenciální formu odcizení). S tím souvisel důraz na teorii řízení a organizační vědu – snaha zavést takové manažerské a organizační postupy, které by umožnily efektivně řídit automatizované provozy (důraz na počítače, větší zapojení psychologie a sociologie na pracovišti, sofistikovaná organizační schémata automatizovaných provozů). Osobnost manažera s příslušným expertním vzděláním a řídícími dovednostmi zde tak silně kontrastovala s původním důrazem na afiliaci ke KSČ jakožto rozhodující kvalifikaci pro řízení výroby, která realizuje přetváření člověka a společnosti poznané a tedy i určené stranickou politickou linií. Zatímco v éře stalinismu měla hlavní poznávací funkci strana, nyní to byla především věda, jakožto sféra s politikou sice propojená avšak ne přímo od politiky odvislá. Další rozdíl od stalinismu spočíval v tom, že v padesátých letech byli za hybatele historického vývoje (zobrazovaní např. v umění socialistického realismu) považování dělníci a rolníci, koncept VTR vycházel vstříc kriticky naladěné reformní inteligenci a za nositele socialismu budoucnosti označoval experty a vědce.

Nový člověk v novém světě

Proměna lidské práce měla stát na počátku formování odlišné podoby lidské existence a v konečném důsledku nového člověka postindustriální společnosti. Richta chápal „vědeckotechnickou revoluci“ nejen jako proměnu materiálního světa a forem lidské práce, ale také jako cestu k uskutečnění kulturní revoluce. Jestliže socialismus po roce 1948 přes všechna selhání stalinismu prosadil nové formy vlastnictví a vybudoval socialistické instituce vrcholící ve vyhlášení socialistického státu (1960), kulturní revoluce byla podle Richty a řady jeho současníků jedním z neuskutečněných cílů socialismu. Materiální proměna světa prostřednictvím aplikace vědeckého poznání otevřela cestu k utvoření nové společnosti – od podoby každodenního života (konzumu, bydlení), přes odlišné mechanismy politického rozhodování a vládnutí, k novému lidskému individuu. Tato komplexní proměna lidského života vyžadovala, aby výzkum „vědeckotechnické revoluce“ zahrnoval nejen filozofické úvahy nebo ekonomické či sociologické analýzy, ale také bádání v oblasti sociální psychologie, pedagogiky, organizace práce a výroby, urbanismu a architektury. Cílem byla nejen všestranná analýza společenských proměn, ale také vytvoření nástrojů pro jejich kontrolu a vhodné nasměřování. „Vědeckotechnická revoluce“ měla být historickým přechodem od „průmyslové civilizace“ k „vědecké civilizaci“, nové etapě lidských dějin vedoucí k naplnění komunistické utopie. Rozsáhlý aparát vědců a expertů měl za úkol všestranně řídit a kontrolovat tento přechod do nového vývojového stádia socialismu – od zkoumání lidské psychiky po utváření fyzické podoby socialismu cestou rozsáhlých urbanistických intervencí.

Témata a aplikace:
Změny měly zasáhnout všechny oblasti lidského života. Příkladem může být proměna fyzického prostředí, ve kterém člověk žije – měst, krajiny, bydlení. Měly odpovídat novým potřebám člověka – od pracovního prostředí po volný čas, odpočinek, kulturní vyžití. Vize nového socialismu se odrážela v dobovém urbanismu, úvahách o volném čase v socialismu (volný čas nejen jako odpočinek, ale jako příležitost pro rozvoj jedince prostřednictvím kvalitního trávení času – např. návštěvou divadel a galerií, četbou apod.), myšlenka utváření životního prostředí (tzn. ještě ne v ekologickém smyslu, ale jako plánovité budování prostředí pro život člověka – antropocentrické pojetí – přetváření měst a krajiny tak, aby toto prostředí co nejvíce vyhovovalo nárokům a potřebám člověka postindustriální “vědecké civilizace”).

Kritika: „Vědeckotechnická revoluce“ a limity emancipace

Jakkoliv se koncept socialistické společnosti založený na „vědeckotechnické revoluci“ těšil podpoře stranického vedení a stal se též součástí reformě komunistického projektu, nebyl přijímán bez výhrad. Mnozí marxističtí intelektuálové jako například Robert Kalivoda, Karel Kosík či Josef Zumr na konci šedesátých let upozorňovali na úskalí moderní civilizace založené na vědě jakožto základním hybateli společenského pokroku. I když uznávali nutnost vědeckotechnického rozvoje, technika a věda jakožto projevy modernity pro ně nepředstavovaly nutný pokrok, ale též ohrožení člověka v jeho plnohodnotném rozvoji. V této souvislosti hovořili o nebezpečí, že původní byrokratická forma diktatury bude nahrazena novou mystifikací, typem expertního diktátu, který bude generovat nové formy manipulace i odcizení. Podle Kosíka nebyl optimismus konceptu „vědeckotechnické revoluce“ na místě, neboť tato avizovaná změna nepředstavovala dějinný kvalitativní zlom, ale kopírovala již dávno prosazené formy myšlení evropské modernity založené na dominanci technického rozumu. Úzká vědecká specializace vede podle Kosíka k fragmentarizaci poznání, jež neumožňuje uchopení reality v její komplexnosti. Moderní vědci se tak nemohou stát revolučním subjektem, neboť jsou pouzí specialisté, kteří ve svém zúženém prostoru vykonávají jistý druh exaktního poznání, aniž by měli vědomí o smyslu celku. Právě absence tohoto vědomí vytvářela v případě projektu „vědeckotechnické revoluce“ hrozbu negativní vývojové alternativy, degenerace, která povede proti osvobozujícímu smyslu socialismu.

Témata a aplikace:
Problém nebezpečí, že představa kvalitně tráveného volného času, který je uvolněn technologickými prostředky na úrovni osvobození člověka od ubíjející fyzické a opakující se práce, sklouzne ke konzumnímu pojetí známému z masové kapitalistické výroby. V šedesátých letech byl takto například čten Marcuseho Jednorozměrný člověk. Vedle toho se objevují otázky směřující k limitům “vědeckotechnické revoluce”: je věda skutečně schopna osvobodit člověka a umožnit mu patřičný (sebe)rozvoj, anebo vytváří nové struktury hegemonní dominance produkující nové formy odcizení (viz například Trnkova Automatická babička, scénář Ivan Klíma). Environmentální hranice “vědeckotechnické revoluce” jsou artikulovány, byť ne zcela rozvinuty, již v šedesátých letech, jsou nicméně s tématem nerozlučně spojeny od samého počátku.

Technokratická konsolidace: Autoritářská tvář teorie „vědeckotechnické revoluce“

Po zhroucení pražského jara prošel projekt „vědeckotechnické revoluce“ významnou proměnou. Na rozdíl od ostatních reformních expertních týmů přežil Richtův interdisciplinární tým mocenské zásahy do společenských věd, které přinesla tzv. normalizace. Richta pragmaticky přistoupil na požadavky vznikajícího „konsolidačního“ režimu a již na podzim 1969 provedl první sebekritiky, kterými se distancoval od nejvíce reformních složek své teorie. Stal se ředitelem nově založeného Ústavu pro filozofii a sociologii ČSAV, fakticky centrálního společenskovědního pracoviště v Československu po roce 1968, a jedním z nejvýznamnějších představitelů „konsolidovaných“ společenských věd. Richta byl snad jediným z prominentních reformních intelektuálů šedesátých let, kdo se vyhnul stranické čistce a zachoval si výraznou institucionální pozici.
Ve snaze zachránit projekt „vědeckotechnické revoluce“ v nových politických podmínkách v něm Richta a jeho spolupracovníci provedli změny, které v podstatě dávaly za pravdu kritickým pohledům na tento koncept zaznívajícím v šedesátých letech. Z někdejší vize socialistického postindustrialismu a „vědecké civilizace“, která obsahovala také požadavky širší politické participace a měla silný humanistický náboj, vznikla oficiální vývojová teorie pozdně socialistické diktatury. Jejím výrazným znakem bylo zdůrazňování ideologického boje s „buržoazními“ společenskovědními teoriemi, které ostře kontrastovalo se snahou o kritický dialog se soudobými „západními“ koncepty společenského a ekonomického vývoje prosazovaným před rokem 1968.
V období tzv. normalizace plnila Richtova teorie především legitimizační roli a ztratila někdejší kritický potenciál. Autoritářský obrat v teorii „vědeckotechnické“ revoluce, který měl nejspíše zabránit jejímu úplnému zániku během „konsolidační“ ideologické kampaně proti „pravicovému revizionismu“, nakonec vyústil v její intelektuální vyprázdnění. V osmdesátých letech tak z konceptu „vědeckotechnické revoluce“ zbyl pouze vysoce formální a s realitou poslední dekády socialismu ostře kontrastující výklad o nevyhnutelné cestě ke komunismu prostřednictvím rozvoje vědy a techniky. Jak ukazuje populární kultura osmdesátých let nebo vzrůstající zájem expertů a aktivistů o enviromentální problematiku, pohled na vědu a technologie byl o poznání skeptičtější a dobová kulturní produkce nezřídka předkládala ironická či přímo kritická zobrazení technologického pokroku. Postupný úpadek státního socialismu se tak projevoval zvýšenou citlivostí vůči autoritářské tváři vědy a technologií. Techno-optimismus však nevymizel, pouze získal novou, více individualizovanou podobu. Víru ve velké technologických systémy nahradila fascinace technologiemi jako prostředky k dosažení osobní svobody, bohatství a obecně individuální seberealizace.

Témata a aplikace:
Jako příklad může sloužit naplňování urbanistických vizí. Např. sídliště Petržalka v Bratislavě, které se vyvíjelo od ambiciózních plánů v 60. letech k problematické realizaci, kterou aktivisté otevřeně kritizovali již v 80. letech – viz materiál Bratislava/nahlas (https://ulozto.cz/!smud5CVA/bratislava-nahlas-rar)
Dalším příkladem může být zavádění výpočetní techniky v sedmdesátých a osmdesátých letech, které nikdy nenaplnilo ambice, které měli teoretici automatizace. V normalizační éře byl též silně přítomný technokratický rys rozhodování, který se relativně dlouho brání společenské reflexi a často stojí v konfliktu nebo minimálně v permanentním napětí s reálným výkonem politického rozhodování. “Normalizační” režim nadále odkazoval na důležitost vědy, expertů a technologií, avšak pouze jako dodavatelů podkladů pro rozhodování, které činí výhradně politické vedení země (vláda, vedení KSČ). Experti a vědci tedy konzultují a pomáhají, avšak nerozhodují.