CIVILIZACE NA ROZCESTÍ, ČÁST #1 (DISPLAY) – INFRASTRUKTURY REVOLUCE

Published by vaclav drozd on

Co je vědecko-technická revoluce? Východiskem myšlení Radovana Richty bylo přesvědčení, že v éře výrazného vědeckého pokroku se věda stává „přímou výrobní silou“ a hlavním hybatelem vývoje moderních společností. Klíčovou úlohu v tomto procesu měla sehrát automatizace. Ta měla odstartovat všechny následující společenské změny směrem k nové formě socialistické společnosti, jež by nebyla založena na těžké manuální práci, ale naopak na rozvoji a aplikaci vědy, která by také skrze výdobytky kybernetiky zabezpečovala řízení průmyslové ekonomiky. Nové pojetí práce se mělo promítnout i do nového pojetí lidského života. Místo pracovního výkonu se měl důraz klást na hru, kulturu a vzdělávání – nový člověk se měl stát nositelem nového socialistického světa.

Co se týče role moderních technologií, Richtovo myšlení bylo v mnoha ohledech značně optimistické a stálo na přesvědčení, že vědecké poznání je nevyčerpatelné – že bude neustále přinášet nové vědění. Richta se vymezoval vůči kritikům vědy a trval na tom, že věda a vědecká racionalita jsou základní kameny společenského a hospodářského rozvoje. Proto si v této části výstavy klademe následující otázky: Jak se máme k optimismu Richtova týmu postavit dnes? Co z jeho vizí bylo uskutečněno a co naopak zůstalo socialistickou utopií? A do jaké míry se problémy, jež Richta se svými kolegy a kolegyněmi nastolil, odrážejí v dnešní době? Vracejí se některé motivy jeho výzkumu v dnešních debatách o automatizaci, nepodmíněném základním příjmu či společnosti bez práce?

Tyto problémy přibližuje práce osmi současných umělců a umělkyň: Václava Magida, Jana Šerých, Jiřího Skály, Vojtěcha Märce, Filipa Hauera, Maxe Másla, Jano Doe a Michala Cába. Instalaci doplňují historické materiály, zejména diagramy, jež zobrazují procesy řízení socialistických podniků, výpočetní procesy prvních československých počítačů nebo schémata průmyslové výroby.

Automatizace a proměny práce

Manuální dělník, který vykonává monotónní činnost v přísně organizovaných průmyslových provozech, měl s příchodem automatizované výroby postupně vymizet. Profesemi budoucnosti byli vědci, kontroloři a seřizovači automatizovaných provozů nebo manažeři. Modelovým příkladem práce budoucnosti byla právě profese vědce, která je založená na spolupráci (ale současně také na vysoké míře individuální činnosti) a na specializovaném a kontinuálním vzdělávání. Intelektuální činnost byla též vzorem práce, která člověka naplňuje a překračuje hranice zabezpečení základních lidských potřeb. Odbourání monotónnosti a fyzické námahy a jejich nahrazení vzděláním a kultivací lidských schopností mělo vést k situaci, kdy se sama práce stane klíčovým prostředkem lidského seberozvoje. Preference intelektuální práce měla mít také politický význam: Richta zdůrazňoval, že zdrojem obnovy revolučního étosu socialismu již není prostý boj o moc, ale posouvání hranic lidského poznání, jehož zavádění do praxe mění svět. Revolučním subjektem budoucnosti již nebyl dělník ani leninská strana coby avantgarda proletariátu, nýbrž vědec.

Chemizace

Oblastí hospodářství, která měla být vlajkovou lodí při zavádění automatizace, byl chemický průmysl. V šedesátých letech se výroba založená na využívání chemických reakcí zdála být zdrojem neomezeného růstu produkce široce využitelných výrobků, například plastických hmot. V představách teoretiků vědecko-technické revoluce byla chemická výroba takřka ideálním příkladem budoucí automatizované ekonomiky, protože byla postavena na rozsáhlé aplikaci vědy a moderních výrobních technologiích. Současně nevyžadovala namáhavou a monotónní fyzickou práci velkého počtu manuálních pracovníků. Právě naopak, výrobu v moderním chemickém průmyslu měla mít na starosti málo početná, ale vysoce kvalifikovaná profesní skupina dělníků-odborníků. Chemizace spojovala snahu o nalezení nových zdrojů intenzivního hospodářského růstu s požadavkem zavádění technologických inovací a vytvoření nové podoby lidské práce.

Nový člověk

Proměna lidské práce měla stát na počátku formování odlišné podoby lidské existence. Richta chápal vědecko-technickou revoluci nejen jako proměnu materiálního světa a způsobu lidské práce, ale také jako cestu k uskutečnění nové kultury (včetně té audiovizuální). Jestliže socialismus po roce 1948 přes všechna selhání stalinismu prosadil nové formy vlastnictví a vybudoval socialistické instituce vrcholící ve vyhlášení socialistického státu (1960), kulturní revoluce byla podle Richty a řady jeho současníků jedním z neuskutečněných cílů socialismu. Materiální proměna světa prostřednictvím aplikace vědeckého poznání otevřela cestu k utvoření nové společnosti – od podoby všedního dne přes odlišné mechanismy politického rozhodování a vládnutí až k novému lidskému individuu. Proměna lidské existence se měla projevit také novými potřebami a nároky kladenými na kvalitu pracovního prostředí, bydlení a trávení volného času.

Tak rozsáhlá změna vyžadovala, aby výzkum vědecko-technické revoluce zahrnoval nejen filosofické úvahy nebo ekonomické a sociologické analýzy, ale také bádání v oblasti sociální psychologie, pedagogiky, organizace výroby, urbanismu a architektury. Cílem byla všestranná analýza společenských proměn a vytvoření nástrojů pro jejich kontrolu a vhodné nasměrování. Vědecko-technická revoluce měla být historickým přechodem od průmyslové civilizace k „vědecké civilizaci“ – nové etapě lidských dějin vedoucí k naplnění komunistické utopie. Rozsáhlý aparát vědců a expertů měl proto za úkol všestranně řídit a kontrolovat tento přechod do nového vývojového stádia socialismu, například zkoumáním lidské psychiky nebo utvářením fyzické podoby socialismu cestou velkorysých urbanistických projektů.